Jak jsem uběhl půlmaraton

Je to už víc jak týden, co jsem uběhl svůj první půlmaraton v životě. Nevím, jestli byl poslední, přesto si jej budu rozhodně pamatovat do konce života. Jaké to je, když geek a nesportovec se nechá vyprovokovat a přihlásí se na pražskou půlku?

Jde to, i když nejste v kondici

Hned v úvodu je potřeba říct, že nejsem sportovec, nikdy jsem nedělal žádný sport nijak vážně, vážím skoro 100 kg, je mi přes 40 a rozhodně se cítím líp v kavárně než ve fitku. Na druhou stranu, mám aktuálně naběháno skoro 900 km, takže pro mě běh nebyl úplnou novinkou. Ještě na podzim loňského roku jsem běhal většinou 5 km 2x týdně. Když jsem měl fakt dobrý den, tak jsem dal desítku a pak byl pár dní zničený. Bylo zřejmé, že na půlmaraton budu muset natrénovat.

Tréning neproběhl dle plánu

V zimě jsem toho moc nenaběhal, protože mi běhání v zimě nevyhovuje a na pásu je to přece nuda. Se systematičtějším tréningem jsme proto začali s mojí ženou až 7 týdnů před půlmaratonem. Je to spíš pozdě než včas, ale vypadalo to ještě přijatelně. Irma našla sofistikovaný plán, který vypadal přijatelně a začali jsme běhat podle něj 5x týdně. Tak tomu bylo bohužel jen první týden. Pak jsem musel pracovně za polární kruh, kde jsem sice běhal v místním fitku, ale méně, protože mě to nebavilo a byl jsem tam dost za exota. Cizince a ještě s mojí zoufalou kondicí na vesnici v Norsku často ve fitku nepotkáte. Po návratu do Prahy jsem zase najel na tréningový plán a dokopal se i k jednomu 16km běhu. To bylo 4 týdny před startem.

Následovala služební cesta do Indonésie a plán byl zase v háji. Ve 30°C jsem sice běhal, ale opět výrazně pod plán, protože ve vlhkém dusnu jsem se aklimatizoval dost pomalu. V půli cesty přišel zánět očí a následně nečekaně silné střevní potíže. Běhal jsem víc, ale velmi krátké vzdálenosti na toaletu :) Výsledkem bylo, že jsem se do Prahy vrátil týden před závodem, skoro o 6 kg lehčí, slabý jak moucha. Naběhanou jsem měl sotva polovinu plánu a váhal, zda vůbec nastoupit. Nevzdal jsem to!

Předstartovní tréma

Start na Apríla byl myslím docela symbolický. Když jsme přijeli do centra, připadal jsem si tak nějak nepatřičně. Všude kolem tisíce nabušeně působících běžců v hi-tech dresech s ultra super duper botami, kompresními podkolenkami, měřiči, pitíčky, gelíčky a já nevím čím vším. Nemám rád nová prostředí a nesnáším davy. Start půlmaratonu v sobě spojoval obojí a já se cítil jak cizinec na koncertu Ortelu, jak na plese v opeře, kam přijdete v omylem džínech. Všichni byli vysmátí, měl jsem pocit, že se všichni navzájem znají a mají naběháno 1000x víc než já.

Žena šla do své startovací zóny, kam dle své kondice patřila a já si našel svůj konec pelotonu, kam jsem patřil. Přede mnou bylo cca 10 000 běžců a mně to bylo upřímně jedno. Mým jediným cílem bylo doběhnout a nezničit se. Závodil jsem sám se sebou.

Ve dvou se to táhne skvěle!

Omlouvám se, pokud to až do teď působilo trochu depresivně, nebojte bude líp! Naštěstí jsem totiž neběžel sám. Předem jsem byl dohodnutý s úžasným Michalem Hrabcem, který se nabídl, že mi bude dělat vodiče, poradce, chůvu, první i poslední pomoc. Našli jsme se až za zvuku Vltavy, tedy v době, kdy Keňané už závodili o 106. Nám na konci zbývalo ještě pár minut a já si konečně začal závod užívat.

Prvních 8 km jako nic

Začátek závodu byl úchvatný. Než jsme doslova došli pomalou chůzi na start (skoro 11 minut po Keňanech), přišla na mě strašná chuť běžet. Už jsem se doslova těšil. Vyrazili jsme velice poklidným tempem. Limit na závod byl 3 hodiny a my jsme běželi kousek za vodičkami nastavenými na čas 2:30. Svítilo sluníčko, bylo pro mě tak akorát teplo, nikdo nás nepředbíhal a atmosféra byla uvolněná. Myslím, že u Tančícího domu jsem dokonce předběhl jednu asi 90 letou babičku. Kecali jsme s Michalem, vyhlíželi Keňany na druhém břehu a kilometry utíkali jak nic.

Jediným nepříjemným okamžikem byla otočka pod Vyšehradem, kde jsem si uvědomil, že sběrný autobus a čistící vozy jedou jen pár minut za námi. Běželo se dobře, ale přeci jen to ve mně trochu hlodalo. Strach z fiaska zafungoval, a tak jsme na Smíchově předběhli vodičky s časem 2:30 a mířili na nějakých 2:20:00.

První krize na 12 km

Až do Holešovic se běželo opravdu parádně. Měli jsme dost sil na povídání i vtipkování s okolními běžci, bylo krásně, čas byl super, pohoda. Zdravili jsme se s diváky, povzbuzovali se navzájem a kochali se Prahou. Na 12 km jsem začal cítit první drobné křeče ve stehnech. Trochu jsme zvolnili, dal jsem si jeden z gelů, který mi vnutila má milovaná žena a Michal se staral o mojí hydrataci, co mu síly stačily. Bylo znát, že jsem byl vyčerpaný a dehydratovaný už před závodem po střevních potížích, ale krizi jsme překonali jen s krátkou chůzí. Asi největším traumatem se stal fakt, že na 15 km se mi začalo chtít na záchod, ale i to jsem nějak rozběhal.

Peklo od 18 km

Muselo to přijít a přišlo. Opravdová krize nastala na 18 km, kdy jsem byl už psychicky nastavený na to, že to “v pohodě dám”, protože jsou to už jen 3 km. Síly jsem kupodivu měl, ale moje kolena měla dost. Přišlo silné píchání, které posléze začalo vystřelovat do okolních svalů. Chvíli jsem šel, chvíli běžel a snažil se neskončit v křečích na zemi. Morálku mi sráželi zdravotníci ošetřující jiné běžce ležící u trati i běžci, kteří doběhli už před hodinou a teď se znuděně toulali po nábřeží. Vodičky pro 2:30 nás předběhly a já začal bojovat o přežití. Věděl jsem, že jen 16 hodin po závodu odlétám s klienty na Havaj a nesmím si způsobit žádné zranění či větší problémy!

Michal se mě snažil povzbudit a vyprovokovat. Dělal to dobře, ale moje kolena byla horší a horší. Když jsme se propracovali na poslední most, což je cca 500 m před cílem, začínal jsem mít problém i s chůzí. Už to vypadalo, že mě bude muset Michal do cíle doslova odnést, ale pak dostal geniální nápad a pustil živý FB přenos. Něco ve mně se zlomilo a já si řekl, že to musím dát, i kdybych pak už nevstal. A tak jsem šel, pak jsem běžel a cílovou rovinku jsme doslova sprintovali. Adrenalin, atmosféra a vidina konce zafungovali tak, že jsem posledních cca 250 m bolest opravdu nevnímal.

Vystřízlivění po závodě

Po doběhu jsem se cítil skvěle a přiznávám, že jsem na sebe byl dost pyšný. Adrenalin pořád pumpoval a nic mě nebolelo. Našli jsme ženu, rozloučili jsme se s Michalem a já spokojeně odkráčel na metro. Cca 30 minut po konci závodu vyprchal adrenalin a já skoro zkolaboval v metru vyčerpáním. Musel jsem si sednout a trvalo mi dobrých 10 minut, než jsem se vzpamatoval. Ale dobrá zpráva je, že jsem to zvládl bez následků. Druhý den jsem bez problémů absolvoval let na Havaj, víc jak týden tady bez problémů stačím klientům, běháme po sopkách, fotíme a nohy, kolena, vše funguje.

Co jsem se naučil na svém prvním půlmaratonu?

V praxi jsem si ověřil, že to dokážu a zvládám to bez velkých problémů. Nenechal jsem se strhnout a běžel přesně podle plánu. Kondice byla taková, jakou jsem očekával a závod byl příjemným vyvrcholením snahy o trénink. Nakonec jsem doběhl s časem 2:29, což je lepší, než bych čekal. A týden po závodu už mám zase chuť běhat a uvažuji, že bych třeba zase nějakou tu půlku dal. Baví mě to, i když bych tomu před rokem ještě nevěřil.

Chtěl bych tímto poděkovat Michalovi, od kterého jsem se toho během závodu hodně naučil a hlavně to díky jeho společnosti skvěle uběhlo. Rozhodně všem doporučuji jeho blog www.running2.cz. Běžet první půlmaraton s někým zkušenějším byl rozhodně úžasný nápad a díky Michalovi jsem si to opravdu užil.

A ještě jedna drobnost. Pokud se rozhodnete pro něco podobného, tak si to zkuste užít. Tréninkem počínaje a závodem konče. I když to nepůjde podle plánu, tak nezoufejte a nepropadněte depresi. Budete totiž soutěžit se svojí leností a ne s těmi 10 000 běžci, co to dokáží rychleji než vy.