Proč se neumíme smát?

Po měsíci jsem se vrátil z USA. Již po 2 týdnech mi tato zmena kulturního prostředí dělává problémy a musím říct, že po měsíci života v USA je toho opravdu hodně, co bije do očí. Rozumějte mi správně, netvrdím, že jsou Američané dokonalí, ale je spousta drobností, které v české kotlině skoro nepotkáte - třeba přívětivé chování.

V posledních třech dnech jsem podnikl takový malý experiment a hodně jsem chodil pěšky po Praze a jezdil MHD (nechyběla mi socka, jen bojuji s jet-lagem). Zvyklý z USA jsem se při každém očním kontaktu s kolemjdoucím pousmál a první den pozdravil. Tak se to prostě za louží dělá, je to příjemné, slušné a zahřeje to. A odezva? Kamenné, zamračené obličeje těch, kteří aspoň zvedli zrak z chodníku :( Za tři dny mi příjemný výraz vrátila slovy trojice! lidí.

Chápu, že Evropa jde do kopru, každého trápí řecké důchody a rušení stravenek, závist sousedovi a stav planety, ale o to víc by přece dávalo smysl udělat všem kolem malou radost tím, že se na sebe zdořile usmějeme. Za první republiky jsme to přece ještě uměli...

Takže nevím jak vy, ale já se jdu na někoho usmát.

Komentáře

  1. Pěkně napsáno a bohužel je to pravda.

    Na střední jsem měl učitelku, která se vždy, když jsem jí potkal, usmívala a mě to vždy zvedlo náladu. Tak se o také vždy snažím (pousmát se, pozdravit, ...). Třeba to také někomu zvedne náladu.

    U nás v Děčíně se do autobusů vstupuje předními dveřmi, kde si musí každý v automatu u řidiče koupit jízdenku. A když občas jedu busem, tak mne vždy dostane, že za celou cestu (cca 8 zastávek) pozdraví řidiče asi pět důchodkyň a jinak nikdo. Já zdravím vždy, tak jak mě to od dětství učili rodiče ("Když někam vlezeš pozdrav").

    A přitom úsměv a pozdrav jsou drobnosti, které ale dokáží neuvěřitelně zpříjemnit den :)

    OdpovědětVymazat
  2. Tohle mi hodně chybí vždycky po návratu ze Španělska, Itálie nebo i Norska. Tam sice nejsou lidi takoví pošuci jako Američani, ale stále jsou neskutečně příjemní jeden na druhého.

    Ale já bych u nás začal někde jinde než na ulici. Zdravit cizí lidi mi také nejde. Ale udivuje mě, kolika lidem dělá problémy pozdravit třeba obsluhu v bistru. Velmi často potkávám lidi, kteří si příjdou pro jídlo a i přes upřímnou ochotu obsluhy jen zavelí co chcou a tahnou do pryč. Ani "čau" nebo "dík".

    OdpovědětVymazat
  3. Mam podobne zkusenosti. Po navratu z Italie nebo i Anglie si prozivam malou depresi, nez si zvyknu na pochmurnou naladu u nas.
    Nesmime ale prestat se snahou to zmenit.

    OdpovědětVymazat
  4. Ja tiez ked raz za rok pridem na Slovensko, tak som v soku.
    Vo Francuzsku som zvyknuty, napriklad pri nastupovani do autobusu pozdravit, pousmiat sa a ked vystupujem tiez povedat dovidenia, dakujem.
    No a pri mojej poslednej navsteve to zacalo prave v autobuse. Nastupil som, pozdravil som a sofer na mna, uz ani neviem co, ale asi klasika narecim daneho regionu. Proste som dostal riadnu studenu sprchu a pripadal som si, ze som ako z inej planety.
    Mame sa proste este co ucit a tie usmevy rozdavat az donevidim.

    OdpovědětVymazat
  5. Bydlel jsem 3 měsíce v USA. A musím říct, že po těch třech měsících mě ty americké úsměvy začaly "štvát" - nebylo to upřímné. Byl to prostě americký úsměv, který drží... :)
    Avšak po návratu do ČR jsem změnil názor. Tady u nás je každy negativní, každý si furt na něco stěžuje. Takže jsem si vlasně říkal co je lepší? Koukat se na usměvavé tváře nebo na zamracené lidi, který furt koukají do země?!
    Jinak těm negativně naladěným lidem doporučuji navštívit Asii, aby viděli, že i ty lidi co nemají nic dokážou byt šťastní... ;)

    OdpovědětVymazat
  6. Je to tak. Ikdyz v Praze mam ponekud strach se na nekoho usmat na ulici, abych jednu neschytal :)

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Benzín v USA

Jak jsem uběhl půlmaraton