Nechme se unášet kouzlem okamžiku

Někdy se mi stává, že jsem doslova fascinován banální záležitostí, se kterou se sice každodenně setkáváme, ale jen občas nám dojdou její příčiny, průběh případně důsledky. Aktuálním impulzem, který mne v tomto směru právě zaměstnává je fakt, jak málo racionálně se chováme a nakolik jsme ochotni podlehnout kouzlu okamžiku. Není to samozřejmě nic objevného, nového či šokujícího, ale tak nějak minimálně sám sebe často přesvědčuji, že jsem tvor veskrze racionální a svodům emocí podléhám méně než bývá obvyklé. Nicméně jak sám se sebou každodenně žiji, uvědomuji si čím dál více, že jde pouze o sebeklam způsobený vlastní touhou po sebeúctě.



Tento týden jsem jednomu svému starému známému ukazoval fotografie z Expedice USA 2006 a snažil se ho nalákat na účast v příštím ročníku. Až zpětně jsem si uvědomil jak horlivě a překotně jsem jej zavalil prožitky a emocemi, které ve mně expedice zanechala. A upřímně mohu prohlásit, že důvodem nebyla snaha udělat kšeft, ale vlastní příjemný pocit, který jsem si přivodil vzpomínkami na celou událost. Emocí jsem nasbíral opravdu hodně a silných.



Uvědomění si kouzla celé expedice bylo o to silnější, když jsem se zpětně vracel k fotografiím a uvědomil si, že jde o jedny z mála krajinných snímků, které jsem kdy udělal a mám k nim nějaký hlubší vztah. Místa, která expedice projížděla jsem navštívil již několikrát před tím, přesto odtamtud nemám v podstatě žádné ucelenější fotografické výsledky právě kromě expedice. A proč? Protože jsem jsem se nechal strhnout atmosférou kolektivu fotografů a prožil tu vášeň mnohem intenzivněji. Nenašel jsem jediný racionální důvod (technika, počasí, podmínky), který by dokázal vysvětlit působivost snímků a hledat jej je zbytečné. Přiznejme si to, emoce jsou tím co nás každodenně řídí, prožitky jsou tím co zpříjemňuje naše životy a neopakovatelné okamžiky jsou našimi vzpomínkami.

Komentáře

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Benzín v USA

Jak jsem uběhl půlmaraton