Nedělají si z nás legraci?
Rad a poměrně často cestuji, což sebou přináší celou řadu veselých i neradostných příhod. Jedna věc se však opakuje se železnou pravidelností – ti, od kterých čekáte bezchybný servis, protože jsou profesionálové, předvádějí neuvěřitelnou míru asertivity a smyslu pro humor. Své tvrzení demonstruji na třech konkrétních situacích, které jsem nyní zažil.
Příběh první – Birmingham
Přiletěl jsem po dlouhé době do Británie a opět s naivním předsevzetím, že budu všude platit kartou a nebudu směňovat své finance za lokální, byť královské fuflíky. Na letišti přijdu k oficiálně vypadajícímu taxíku a ptám se u něho stojícího turka zda u něj mohu platit kreditní kartou Visa. Se šibalským úsměvem odpověděl, že samozřejmě, naložil mne a vyrazili jsme. Po cca 2km, kdy si byl jistý, že už nemám kam couvnout, z ničeho nic zastavil u benzínové pumpy, ukázal prstem na bankomat a požádal mě, ať si vyberu nejméně 25 liber, což je cena jízdy. Zase jsem vyměnknul – poslušně jsem vybral 200liber a celý pobyt platil hotově.
Příběh druhý – Řím
Včera jsem přiletěl do Říma na pozvání společnosti Nikon, která měla zajistit celou mojí cestu včetně transferu z letiště. V propozicích stálo, že na letišti bude čekat kontaktní osoba a ta mne zavede k autobusu Nikon, který mne přepraví do hotelu. Když jsem vyšel z uzavřené části letiště, opravdu jsem nazazil na dav cca padesáti kontaktních osob, ale všichni hledali Smise, Yamamota, Čonga atd. O Březinu nikdo nestál. Počkal jsem cca 10 minut a když ani při pátém průchodu davem kontaktních osob jsem nezahlédl své jméno, zavolal jsem na kontaktní telefon do Německa. Slečna z pořádající agentury zdvořile přislíbila, že proveří situaci a ozve se zpět. Po několika málo minutách zavolala zpět, že kontaktní člověk mne již hledá ať vydržím na místě. Bylo mi to divné, čekal jsem cca 5 minut a pak jsem převzal iniciativu. Vyhledal jsem mapu letiště a hle – letiště Řím má dva terminály – hned jsem věděl která bije. Vydal jsem se na pochod a na terminálu A jsem našel usměvavého, zcela klidného na místě stojícího Itala s logem Nikon. Oslovil jsem ho zdvořilou angličtinou, ukázal jsem mu svůj itinerář cesty a zeptal se, zda čeká na mne. Odpověděl „Si, si“ čapnul můj kufr a začal s ním někam utíkat. Následoval jsem ho a cestou jsem se ujišťoval, zda opravdu čeká na mne. Když jsem se ptal asi po třetí, tak zastavil – usmál se – ukázal svoje logo Nikon, pak prstem na logo Nikon v mém itineréři a dodal „Si, si“. Jazykem jiným než italským evidetně dotčen nebyl. Zato cestou z letiště se ke své státní příslušnosti hrdě přihlásil. Jeho Mercedes se vždy řítil minimálně 100km/hod. celou cestu si falešně a velmi hlasitě spíval s autorádiem a asi 4km úsek jsme absolvovali po tramvajových kolejích včetně projížďky skrz park – inu Ital.
Příběh třetí – Radisson SAS
Ráno jsem zašel do příjemné střešní restaurace římského Radissonu na snídani. Byl jsem usazen ke stolečku u okna a v klidu jsem se kochal výhledem na nádraží s Pendolinem. Nikdo jiný nevychutná vyhlídku na jedoucí Pendolino tak jako Čech, ale to není meritem věci. K sousednímu stolku si sedla vysoká příjemná Američanka a požádala číšníka o „Regular and Decaf café“. Číšník zopakoval její požadavek a opravdu vypadal že chápe objednávku – jedna klasická a jedno bezkofeinová káva. Američanka se spokojeně zvedla a odkráčela se obsloužit k bufetu se snídaní. V tom se ke stolu došoural její výrazně starší přítel – od pohledu také z USA – a posadil se. V ten okamžik přispěchal ten samí číšník s dvěma totožnými šálky kávy a zeptal se kam který patří? Američan se logicky optal na rozdíl mezi opticky stejnými šálky. Odpověď zněla „ Café, Café Netto“. Američan vypadal zmateně. Nicméně našel sílu a zeptal se, které je klasické a které zekofeinové, protože byl zřejmě s přítelkyní sehraná dvojka. A jakou dostal odpověď? Inu – Café, Café Netto. Rezignoval stejně jako ja, nechal položit oba šálky na stůl a v blahé víře, že Netto je snad bezkofeinové, se napil.
Ponaučení?
To že někdo pracuje ve službách, u kterých se automaticky očekává, že je budou využívat cizinci ještě nemusí zdaleka znamenat, že bude hovořit obvyklými mezinárodními jazyky a opravdu dělat to co říká. Cizinec a nedejbože turista je přeci tak snadný cíl pro trochu té národní výchovy. Takže až se vás někdo zase v Praze zeptá na cestu na Václavské náměstí a vy nebudete mít zrovna dobrou náladu, tak jej prosím neodbuďte nezájmem. Naopak se mile usmějte a odpověztě klidným hlasem „ Of course. Běžte rovně a pak do leva“!
PS: Co takhle vana ve skříni uprostřed pokoje? Radisson SAS Řím má svá specifika ...
Příběh první – Birmingham
Přiletěl jsem po dlouhé době do Británie a opět s naivním předsevzetím, že budu všude platit kartou a nebudu směňovat své finance za lokální, byť královské fuflíky. Na letišti přijdu k oficiálně vypadajícímu taxíku a ptám se u něho stojícího turka zda u něj mohu platit kreditní kartou Visa. Se šibalským úsměvem odpověděl, že samozřejmě, naložil mne a vyrazili jsme. Po cca 2km, kdy si byl jistý, že už nemám kam couvnout, z ničeho nic zastavil u benzínové pumpy, ukázal prstem na bankomat a požádal mě, ať si vyberu nejméně 25 liber, což je cena jízdy. Zase jsem vyměnknul – poslušně jsem vybral 200liber a celý pobyt platil hotově.
Příběh druhý – Řím
Včera jsem přiletěl do Říma na pozvání společnosti Nikon, která měla zajistit celou mojí cestu včetně transferu z letiště. V propozicích stálo, že na letišti bude čekat kontaktní osoba a ta mne zavede k autobusu Nikon, který mne přepraví do hotelu. Když jsem vyšel z uzavřené části letiště, opravdu jsem nazazil na dav cca padesáti kontaktních osob, ale všichni hledali Smise, Yamamota, Čonga atd. O Březinu nikdo nestál. Počkal jsem cca 10 minut a když ani při pátém průchodu davem kontaktních osob jsem nezahlédl své jméno, zavolal jsem na kontaktní telefon do Německa. Slečna z pořádající agentury zdvořile přislíbila, že proveří situaci a ozve se zpět. Po několika málo minutách zavolala zpět, že kontaktní člověk mne již hledá ať vydržím na místě. Bylo mi to divné, čekal jsem cca 5 minut a pak jsem převzal iniciativu. Vyhledal jsem mapu letiště a hle – letiště Řím má dva terminály – hned jsem věděl která bije. Vydal jsem se na pochod a na terminálu A jsem našel usměvavého, zcela klidného na místě stojícího Itala s logem Nikon. Oslovil jsem ho zdvořilou angličtinou, ukázal jsem mu svůj itinerář cesty a zeptal se, zda čeká na mne. Odpověděl „Si, si“ čapnul můj kufr a začal s ním někam utíkat. Následoval jsem ho a cestou jsem se ujišťoval, zda opravdu čeká na mne. Když jsem se ptal asi po třetí, tak zastavil – usmál se – ukázal svoje logo Nikon, pak prstem na logo Nikon v mém itineréři a dodal „Si, si“. Jazykem jiným než italským evidetně dotčen nebyl. Zato cestou z letiště se ke své státní příslušnosti hrdě přihlásil. Jeho Mercedes se vždy řítil minimálně 100km/hod. celou cestu si falešně a velmi hlasitě spíval s autorádiem a asi 4km úsek jsme absolvovali po tramvajových kolejích včetně projížďky skrz park – inu Ital.
Příběh třetí – Radisson SAS
Ráno jsem zašel do příjemné střešní restaurace římského Radissonu na snídani. Byl jsem usazen ke stolečku u okna a v klidu jsem se kochal výhledem na nádraží s Pendolinem. Nikdo jiný nevychutná vyhlídku na jedoucí Pendolino tak jako Čech, ale to není meritem věci. K sousednímu stolku si sedla vysoká příjemná Američanka a požádala číšníka o „Regular and Decaf café“. Číšník zopakoval její požadavek a opravdu vypadal že chápe objednávku – jedna klasická a jedno bezkofeinová káva. Američanka se spokojeně zvedla a odkráčela se obsloužit k bufetu se snídaní. V tom se ke stolu došoural její výrazně starší přítel – od pohledu také z USA – a posadil se. V ten okamžik přispěchal ten samí číšník s dvěma totožnými šálky kávy a zeptal se kam který patří? Američan se logicky optal na rozdíl mezi opticky stejnými šálky. Odpověď zněla „ Café, Café Netto“. Američan vypadal zmateně. Nicméně našel sílu a zeptal se, které je klasické a které zekofeinové, protože byl zřejmě s přítelkyní sehraná dvojka. A jakou dostal odpověď? Inu – Café, Café Netto. Rezignoval stejně jako ja, nechal položit oba šálky na stůl a v blahé víře, že Netto je snad bezkofeinové, se napil.
Ponaučení?
To že někdo pracuje ve službách, u kterých se automaticky očekává, že je budou využívat cizinci ještě nemusí zdaleka znamenat, že bude hovořit obvyklými mezinárodními jazyky a opravdu dělat to co říká. Cizinec a nedejbože turista je přeci tak snadný cíl pro trochu té národní výchovy. Takže až se vás někdo zase v Praze zeptá na cestu na Václavské náměstí a vy nebudete mít zrovna dobrou náladu, tak jej prosím neodbuďte nezájmem. Naopak se mile usmějte a odpověztě klidným hlasem „ Of course. Běžte rovně a pak do leva“!
PS: Co takhle vana ve skříni uprostřed pokoje? Radisson SAS Řím má svá specifika ...
Komentáře
Okomentovat