Svět skutečný a svět neskutečný
Nevím, jestli je to jen můj subjektivní pocit nebo ne, ale realita nám prezentovaná mi připadá čím dál nereálnější.
Tato myšlenka mě poprvé napadla včera při cestě z Prahy do Frankfurtu, kdy chování personálu letiště a Lufthansy mělo k těm usměvavým profesionálům z reklam opravdu hodně daleko. Nejprve jsme se stali na letišti doslova „zátěží“ pro vyvážení poloprázdného letadla. U brány nám bylo oznámeno, že nemůžeme nastoupit, dokud nezjistí kolik letí lidí, protože jsme předurčeni k „šoupání“. Ano, bylo s námi „šoupnuto“ z předních míst v letadle na ocas, abychom vyvážili stroj. Bohužel, proces rozhodování o tom zda a kam s námi bude šoupáno vypadal víc jako ruleta než profesionální rozhodnutí v zájmu bezpečnosti letu.
Podruhé mne stejná myšlenka napadla při přistání ve Frankfurtu. Aniž bych chtěl sahat pilotovi do svědomí, nemám na to ani právo neb řídit Airbus neumím, připomínalo to spíš nepovedené přistání rivala v silném bočním větru než výkon profesionála. Inu každý se to někdy musí naučit, jen nám mohlo být řečeno, že letíme s autoškolou :)
Potřetí jsem se se stejnou myšlenkou setkal v autopůjčovně Avis. Na letišti nám byl vybrán vůz a bylo řečeno, že jej najdeme na stojánce 130. Ta byla bohužel prázdná, takže jsem se vrátil do kanceláře pro nový vůz. Chápal jsem vzniklou situaci a nijak jsem se necítil poškozen. Nicméně když mi slečna s neuvěřitelně neprofesionálním úsměvem řekla, že neviditelných aut mají plné parkoviště a že je zcela normální, že klient auto nenajde na svém místě, bylo to jakési zvláštní.
A naposledy mě tato myšlenka dostihla v okamžiku, kdy jsem se stal součástí systému a začal nereálnou realitu sám vyrábět. Zastavili jsme u jezera Okeechobee s tím, že uděláme pár krásných fotografií z hráze. Bohužel, přestože jde o 4. největší jezero v USA, je to taková opravdu nevzhledná, mělká, zarostlá, obrovská kaluž. Navíc celé okolí je poničeno hurikány a tornády, takže na stovky mil je všude v okolí vidět pouze následující:
A co udělá fotograf (myšleno já), když vidí tu spoušť za kterou putoval tisíce mil? No vezme fotografické filtry, najde si nejméně poničené místo a upraví expozici tak, aby výsledek byl nejen působivý, ale zároveň i skryl to co vidět býti nemá. Podotýkám, že tento „ romantický západ slunce“ byl nafocen odpoledne, několik hodin před reálným západem slunce a jde tudíž pouze o fikci. Nicméně fikci pěknou, ne?
Tato myšlenka mě poprvé napadla včera při cestě z Prahy do Frankfurtu, kdy chování personálu letiště a Lufthansy mělo k těm usměvavým profesionálům z reklam opravdu hodně daleko. Nejprve jsme se stali na letišti doslova „zátěží“ pro vyvážení poloprázdného letadla. U brány nám bylo oznámeno, že nemůžeme nastoupit, dokud nezjistí kolik letí lidí, protože jsme předurčeni k „šoupání“. Ano, bylo s námi „šoupnuto“ z předních míst v letadle na ocas, abychom vyvážili stroj. Bohužel, proces rozhodování o tom zda a kam s námi bude šoupáno vypadal víc jako ruleta než profesionální rozhodnutí v zájmu bezpečnosti letu.
Podruhé mne stejná myšlenka napadla při přistání ve Frankfurtu. Aniž bych chtěl sahat pilotovi do svědomí, nemám na to ani právo neb řídit Airbus neumím, připomínalo to spíš nepovedené přistání rivala v silném bočním větru než výkon profesionála. Inu každý se to někdy musí naučit, jen nám mohlo být řečeno, že letíme s autoškolou :)
Potřetí jsem se se stejnou myšlenkou setkal v autopůjčovně Avis. Na letišti nám byl vybrán vůz a bylo řečeno, že jej najdeme na stojánce 130. Ta byla bohužel prázdná, takže jsem se vrátil do kanceláře pro nový vůz. Chápal jsem vzniklou situaci a nijak jsem se necítil poškozen. Nicméně když mi slečna s neuvěřitelně neprofesionálním úsměvem řekla, že neviditelných aut mají plné parkoviště a že je zcela normální, že klient auto nenajde na svém místě, bylo to jakési zvláštní.
A naposledy mě tato myšlenka dostihla v okamžiku, kdy jsem se stal součástí systému a začal nereálnou realitu sám vyrábět. Zastavili jsme u jezera Okeechobee s tím, že uděláme pár krásných fotografií z hráze. Bohužel, přestože jde o 4. největší jezero v USA, je to taková opravdu nevzhledná, mělká, zarostlá, obrovská kaluž. Navíc celé okolí je poničeno hurikány a tornády, takže na stovky mil je všude v okolí vidět pouze následující:
A co udělá fotograf (myšleno já), když vidí tu spoušť za kterou putoval tisíce mil? No vezme fotografické filtry, najde si nejméně poničené místo a upraví expozici tak, aby výsledek byl nejen působivý, ale zároveň i skryl to co vidět býti nemá. Podotýkám, že tento „ romantický západ slunce“ byl nafocen odpoledne, několik hodin před reálným západem slunce a jde tudíž pouze o fikci. Nicméně fikci pěknou, ne?
Komentáře
Okomentovat