Jan Březina - fotograf

Klasik se své písničce říká „Jednou si dole, jednou nahoře“, čímž velice lehce konstatuje fakt, který provází lidské snažení od nepaměti. Lidí jsou tak hloupí, že jaksi nedokáží věci pouze vylepšovat a své snažení musí čas od času řádně pohnojit, aby bylo zase odkud růst. Sínusový průběh našich dějin není patrný jen v ekonomice, ale i ve vědě, kultuře, humanitě atd. Co se to ale sakra děje s fotoprůmyslem? Je to přirozený sestup před následujícím růstem nebo je něco opravdu špatně? Zákazník je jen odběratel Dlouho jsem přemýšlel nad tím, proč se řada společností ve fotografické branži chová občas zcela nelogicky, většinou nabubřele a zavdává tak příčiny ke svému nevyhnutelnému následujícímu pádu. Možná se pletu, ale řekl bych, že příčinou je fakt, že tyto společnosti přestávají vnímat zákazníka a soustřeďují se výhradně na sebe, své konkurenty a „trh“. To se pak projevuje většinou dvěma způsoby: A) Nové produkty přestanou dávat smysl. Buď se začne inovovat pouze pro to, aby se inovoval

Rad a poměrně často cestuji, což sebou přináší celou řadu veselých i neradostných příhod. Jedna věc se však opakuje se železnou pravidelností – ti, od kterých čekáte bezchybný servis, protože jsou profesionálové, předvádějí neuvěřitelnou míru asertivity a smyslu pro humor. Své tvrzení demonstruji na třech konkrétních situacích, které jsem nyní zažil. Příběh první – Birmingham Přiletěl jsem po dlouhé době do Británie a opět s naivním předsevzetím, že budu všude platit kartou a nebudu směňovat své finance za lokální, byť královské fuflíky. Na letišti přijdu k oficiálně vypadajícímu taxíku a ptám se u něho stojícího turka zda u něj mohu platit kreditní kartou Visa. Se šibalským úsměvem odpověděl, že samozřejmě, naložil mne a vyrazili jsme. Po cca 2km, kdy si byl jistý, že už nemám kam couvnout, z ničeho nic zastavil u benzínové pumpy, ukázal prstem na bankomat a požádal mě, ať si vyberu nejméně 25 liber, což je cena jízdy. Zase jsem vyměnknul – poslušně jsem vybral 200liber a celý pobyt p